Série článků představující základní hodnoty naší školy pokračuje také v květnovém Zpravodaji Benátecka. Tentokrát o smysluplném učení.
Nevím, jestli je to ještě vtip nebo už chmurné postesknutí nad realitou: na školství je prý každý odborník, protože každý přece někdy chodil do školy. Jenže stejně jako se za posledních dvě stě let vyvinula medicína a nikdo z nás nechce, aby mu pouštěli žilou pijavicemi, podobně se vyvíjí a zpřesňuje i vědecká znalost toho, jak se člověk doopravdy učí a jak mu učení usnadnit. Ze stejného důvodu se tedy musí proměňovat škola: abychom nepřikládali pijavice, když umíme transfuzi.
Kromě neuvěřitelně velkého vlivu bezpečného prostředí na učení (viz náš článek ve Zpravodaji Benátecka 3/24) bych chtěl dnes zmínit dva zajímavé objevy, které nabourávají možná i vaši zažitou představu o tom, jak má škola fungovat:
Na učení mají překvapivě negativní vliv známky. A to nejen ty špatné, ale opravdu jakékoliv známkování. Těm, kterým se zrovna nedařilo, prostá známka neřekne, co mají dělat příště jinak. Vědí jen, že jsou “pětkaři”. Pokud špatná známka přichází s vícedenním zpožděním a nenalezneme s dítětem bezpečný prostor pro práci s chybou a čas na následné procvičování, spouští se tím skrytý mechanismus, ve kterém si dítě zvnitřňuje, že mu něco nejde, že nemá smysl se snažit, že v učení jde o to se jakýmkoli (!) způsobem vyhnout špatné známce.
Překvapivé je, že známkování má negativní dopad i na ty, kterým se daří. Dobrá známka totiž jakoby dítěti říkala, že už je “jedničkář” a že už se dále nemusí snažit, že “už to umí”. Nejlépe hodnocené dětí pak např. dlouhodobě volí raději méně obtížné úkoly a jejich výkony se vlivem dobrých známek vlastně snižují. Protože je pak známka důležitější než učení se novému, volí cestu nejmenšího odporu. Kdo by chtěl riskovat a objevovat, když jedničky jsou tak snadné?
Druhým pro mě a možná i pro vás překvapivým zjištěním kognitivních věd bude velice nízký dopad domácích úkolů na učení dítěte. Klasický domácí úkol zadaný plošně celé třídě (např. “pročtěte si str. 20 - 25” nebo “vypočítejte příklady 76 - 92”) v učení prostě nepomáhá. Těm, kteří už daný postup ovládají, zbytečně zabírá volný čas a v učení je dále nerozvíjí. Potřebují náročnější výzvy. Těm, který proces ještě neovládají, zabírá ještě více volného času a zvyšuje frustraci a nechuť k učení, protože bez řízeného procvičování pod dohledem učitele se prostě sami dále nehnou. Nemluvě vůbec o tom, že domácí úkoly jen zviditelňují a zvětšují rozdíly mezi dětmi, které doma mají dobré zázemí (klid a bezpečí, vzdělání a ochotu rodičů, materiální vybavení apod.) a mezi těmi, které se narodily do rodin, kde podporu nikoli vlastní vinou nezískají. Věda už dávno zjistila, že domácí úkoly mohou pomáhat, když jsou zadávané spíše starším a ještě starším dětem, když jsou rozmanité podle dosažené úrovně a zajímavé, lákavé, když jsou zadávané na čas a ne na rozsah (např. “počítejte doma 15 minut”).
A je toho ještě spousta, o čem věda ví, že nefunguje, a co ve školách pořád ještě děti a učitelé dělají. V ZŠ Otevřeno sledujeme výsledky výzkumů a opatrně některé z nich zavádíme. Neznámkujeme, ale dáváme dětem okamžitou zpětnou vazbu a píšeme průběžná a závěrečná slovní hodnocení. A s domácími úkoly šetříme, protože to ve světle výzkumů prostě dává smysl.