Vysvětlujeme jednu z hlavních hodnot naší školy. Více se dočtete v tomto článku.
Odpověď by mohla být jednoduchá a podložená pedagogickým výzkumem: protože jedině v bezpečném prostředí se člověk skutečně učí. Pokud dítě nemusí v hlavě řešit, jestli se mu učitel nebo spolužáci nebudou posmívat, jestli může udělat chybu, jestli nebude srovnáváno, ponižováno, zaškatulkováno jako “neschopné”, “hloupé” nebo “zlobivé”, pak mu v té hlavě zbývá teprve nějaká kapacita na učení. Protože se učíme jenom z chyb, ze selhání, z nedorozumění, z nevědomosti, kterou zaplňuje nějaká nová znalost nebo dovednost.
Zažil jsem kdysi na jedné zahraniční stáži učitele, který se ani nepousmál, ani nezvednul obočí, když se ho starší student zeptal na banální věc. A neudělali to ani spolužáci!
V ZŠ Otevřeno vedeme naše průvodce a děti k tomu, aby se nejen vzájemně respektovali (ukazuje se, že to je vlastně málo), ale aby si pomáhali v situacích, kdy je to potřeba. Aby uměli a nebáli se vyjádřit své potřeby a zároveň naslouchali, když se o svých potřebách vyjadřuje někdo jiný. Aby věděli, že druhý také něco prožívá a že se k němu vždy musím chovat ohleduplně.
S bezpečným prostředím je to ale složitější. Žijeme ve světě přesyceném mobilním signálem, který stále více a více dětem znemožňuje být na chvíli samo se sebou, na svou odpovědnost se pustit do rizika života, zažít pocit nudy a nutnosti vzít čas do vlastních rukou. Zmizela dobrodružná cesta ze školy i toulání po okolí domova.
Bezpečné prostředí ale neznamená, že se dítěti nikdy nic nestane a nemůže stát. Zařizovat takové prostředí pro učení by vlastně bylo kontraproduktivní. Pro učení je důležitá rozumná míra nepohodlí, svízel, kterou je třeba překonat, překážka, výzva. Člověk si tím zvyšuje odolnost, svou sebeúctu, pokud překážky zdolává v partě vrstevníků, zlepšuje se také pohoda ve třídě a nakonec samotné učení. V naší škole proto nestavíme žádnou zlatou klec, ve které jsou děti jen opečované a ve vatě. Vytváříme jim naopak vzdělávací situace, ve kterých se musejí postarat o sebe a navzájem.
Nepleťme si to však s “drsnou školou” a “házením do vody”. Z paniky, strachu, hluboké bezradnosti se člověk nenaučí nic. Ostatně sám na sobě jsem zažil, jak se z takového hození do vody stane celoživotní strach a odpor k plavání.
Proto v Otevřenu věnujeme tolik péče budování bezpečného prostředí.
(Zpravodaj Benátecka, březen 2024)